Zamyšlení nad sebou samým

ZAMYŠLENÍ NAD SEBOU SAMÝM

Začnu netradičně, od fyzické podstaty. Až v této poslední době si uvědomuji tak samozřejmé skutečnosti, které mě nikdy před tím nenapadlo nijak hloubkově zkoumat, protože to přece „samo“ funguje. Až když ale něco přestalo fungovat dle mých představ, šel jsem hlouběji. Co jsem objevil? Samozřejmě za pomoci literatury a jiných zdrojů? Všechny fyzické potíže jsou vyvolány jakýmsi varovným selháním řídícího systému. A příčiny selhání? V mém případě je to Láska. Vlastně Neláska, nebo nedostatek lásky. A nyní, pro mě to naprosto zásadní, NEDOSTATEK LÁSKY K SOBĚ SAMÉMU. Co si pod tím představuji? Je to až neskutečně jednoduché a nechápu, proč jsem na tyto základní souvislosti nepřišel mnohem dřív. Možná jsem nedobře naslouchal výkladům kantorů a kantorek ve školách. Nebo moje logika byla nasměrována jinam, než bych potřeboval. Každopádně jsem rád, že už vím.

Moje tělo, tak jako i těla ostatních živočichů, tedy i lidí, je složeno z miniaturních, okem nerozeznatelných částeček. Myslím, že se nazývají buňky. Ty jsou opět složené z menších částeček, a kdo ví, kam až to vede. Mně stačí ty buňky. Každá z nich, a je jich neuvěřitelné množství, je v podstatě samostatnou, života schopnou jednotkou. Ve své DNA si každá buňka nese informaci, co má kdy dělat. Tzn., jak se zachovat ve které situaci. Všechno kolem nás je vlastně o tom, jak naložíme se kterou informací. Máme-li informaci přímo od zdroje, čistou a pravdivou, máme možnost zaujmout ten nejlepší postoj k dané situaci. Dojde-li při přenosu ke zkreslení té informace - a je v podstatě jedno, zda k tomu zkreslení dojde záměrně či nevědomky - zaujmeme sice z našeho pohledu také ten nejlepší postoj, leč tento postoj už nemusí odpovídat tomu, co by bylo v té chvíli nejvhodnější z pohledu širších souvislostí.

A tak jsem se dostal k sebelásce. Naprosto samozřejmě považuji své tělo za „stroj“, který je povinen mi sloužit, a to s tím, co mu dávám jako zdroj energie. To jsem sice pochopil, že dýchat, pít a jíst musím, protože to tělo z nějakého důvodu potřebuje, ale už jsem neuvažoval nad tím, co s tím vším, co já mu dám, musí to tělo, čili každá ta příslušná titěrná buňka udělat, aby to fungovalo. A nyní, když jsem se nad tím hluboce zamyslel a přečetl jsem si nějaké podnětné studie, jsem si uvědomil, jak MÁLO LÁSKY dávám svému tělu. Jak ho nutím, aby se neustále vypořádávalo se špínou v ovzduší, s množstvím biologického odpadu v chemicky a zářením upravovaných vodách, jak ho plním potravinami s nízkým obsahem snadno dostupné a snadno zpracovatelné energie.

Ano, je to o lásce. Potřebuje-li autíčko kvalitní benzín, neváhám ani chvíli - přece si nezadřu motor! Potřebuje-li dům novou střechu, dáme kvalitní, aby dlouho vydržela, nemuseli jsme se o ní dlouho starat a při tom vypadala pořád skvěle. A moje tělo? Co potřebuje moje tělo, aby se nezadřelo a dlouho vydrželo funkční a pokud možno hezké a zdravé? V podstatě jenom maximum mojí lásky. Lásky ke každé mojí buňce. Věda už dávno objevila, jak funguje přenos energie z „venku dovnitř“. Osvěta v kvalitě potravin a vody již sice poměrně dobře funguje ale ... ! I já si stále říkám, to je moc drahé, to si nemohu dovolit, to bych taky zítra nemusel mít na benzín, na nájem, na elektřinu apod. Ano, ano. A tak svému tělu nedám co potřebuje a radši navštěvuji lékaře (když už si platím zdravotní pojištění, tak proč ne). „No, co byste chtěl, už nejste nejmladší, to je přece normální“ - a započneme s konzervací stavu. To, že mi diplomovaný a vystudovaný člověk řekne, že stárnutí je normální a jeho projevy, provázené bolestmi, nedoslýchavostí, ztrátou zubů apod. jsou přirozené - to mi přestalo stačit. Nemyslím si totiž, že tu jsem proto, abych si život protrpěl a pak zemřel a všechno, auto, dům, úspory, nesplněná přání a touhy, děti a jiné radovánky tady na zemi zanechal - a nic.

Ale život není o utrpení, nýbrž o učení a uvědomování si. Mám se zlobit na své tělo za stav, do kterého jsem jej přivedl? Na to mé tělo, které mi desítky let věrně slouží? Nikoliv, pokud bych se měl na někoho hněvat, mé tělo to určitě nebude. Pro mé tělo už mám pouze lásku a prosbu o odpuštění všeho, co jsem pro něj neudělal.

Ono je to asi tak. V jedné knize jsem si přečetl tezi, která se mi líbí a ztotožňuji se s ní. Každá buňka, jak jsem zmínil na počátku, je samojediná a životaschopná. Něco tyto buňky přimělo, aby se podvolily nadřízenému řídícímu systému - mozku, míše apod. - a na základě informací z venku se „vezly“ a jenom si tak žily podle pravidel, o která se nemusejí starat. No jo, ale když dojde k narušení toku řídících či zpětných informací, nebo k jejich špatné „čitelnosti“, musí se buňka vrátit na začátek ke svému vlastnímu řízení, ukrytému v DNA, a my jí pak vidíme např. jako zhoubný proces nekontrolovaného bujení. A nejjednoduším způsobem, který věda zná, je řešit následek, a to pokud možno radikálně. A při tom stačilo tak málo, mít se rád, dát tělu co opravdu potřebuje vč. své lásky a umožnit tak všem buňkám čisté spojení s řídícím orgánem. Buňka se vždy nachází v nějakém stavu, vyšle o tom zprávu k řídícímu orgánu, ten jí vyhodnotí a pošle zpět informaci, co dělat dál. Zda-li pokračovat ve své činnosti, nebo něco změnit. Vymkne-li se snad nějaká buňka systémovému řízení, jsou aktivovány obranné mechanizmy a buňka je odstraněna, nebo se buňka podrobí samoregulaci a odejde sama, a kdo ví, co všechno se tam děje. Já po tom ale už dál pátrat zatím nehodlám. Nyní mi stačí, že mohu snadno svému tělu pomoci a ono se mi náležitě odmění.

A jak vlastně dojde k takovému narušení čistého přenosu informací z centra až do buňky? Myslím, že je to nasnadě. Všechno, co tělo ke svému životu a vývoji nepotřebuje, je z jeho pohledu nečistota. A je-li té nečistoty příliš mnoho a příliš často, tělo už není schopné si s tím poradit a ty nečistoty zůstávají uvnitř. Tělo už nemá kapacitu na přeměnu nečistot do stavu, který je schopné vyloučit běžným, k tomu určeným způsobem. A tak se nečistoty dostávají z míst, kde jsou pod kontrolou do míst, kde škodí. Každá vyšší míra nečistoty způsobí nějaký problém. Přestane dostatečně fungovat nějaký orgán, zanesou se dopravní cesty, např. cévy apod. A co na to tělo? Nejspíš se začne zbavovat pro něj postradatelných součástí. Přestane je vyživovat a živiny přesune k důležitým orgánům, především k řídícím. Chová se vlastně naprosto logicky, tak by se choval každý rozumně myslící podnikatel, který už nemá dostatek na udržení nefunkčního stavu. Zbaví se nepotřebného, sníží tak zátěž a umožní fungovat alespoň něčemu, především sobě, jakožto nejvyššímu řídícímu orgánu. A když to nepomůže, bankrotuje.

Je to na každém z nás, kdy si přejeme zbankrotovat. Ve světě ekonomiky na náš bankrot má vliv prostředí, ve kterém se nacházíme. Zvládneme-li problémové úseky na cestě k prosperitě, to záleží na míře odpovědnosti, odvahy, politické stability a spoustě dalších okolnostech.

Bankrot vlastního těla záleží pouze na vlastním přístupu, způsobu myšlení, schopnosti žít v každém okamžiku a nepříliš se zatěžovat dalekou budoucností nebo dokonce dávnou minulostí. Nechť minulost nám je poučením pro současnost, ať si někdy v budoucnosti nemusím vyčítat, že kdybych tehdy poslechl intuici, tak jsem se teď nemusel trápit nad ztrátou hodnoty těžce naspořených peněz apod. A strašák budoucnosti? Co je to budoucnost? Znamená to, že až jednou získám prostředky, tak si užiju? Nebo začnu od toho okamžiku žít na plno? A co mi v tom brání už nyní? V budoucnu to totiž opět bude pouhá přítomnost, kterou jsme schopni žít. Nikdo nikdy neuskutečnil nic jindy, než v přítomnosti. To ostatní je pouze naše myšlení, a to nás zbytečně svazuje a drtí k zemi.

Změnit myšlení, mít se upřímně rád, to jsou atributy, které my umožní nastolit vnitřní rovnováhu. Pak mohu svým pozitivním vyzařováním pozitivně ovlivnit i své okolí. Čím více nás bude pozitivně ovlivňovat své okolí, tím méně bude na Zemi bolesti a strádání. Ale to je už jiné téma.